Vyrábíme

Přiletěl jsem s China airlines přes Taipei na Taiwanu. Uvítalo mě krásné letiště v Jakartě, inspirované tradiční javánskou architekturou. Každá gate vypadá jako javánský dům s obvyklým tvarem střechy a mezi jednotlivými gate jsou nádherné zahrady plné palem. V interiérech jsou na zdech rozmanité dekorace napodobující lidové ornamenty.

S národním dopravcem Mandala jsem se přesunul z Jakarty do Semarangu. Pilot předváděl trochu akrobacii, což je tady bohužel obvyklé, avšak pro tak velké letadlo nevhodné. Indonésané asi mají jiné normy pro létání. Především strmý sestup na letiště přes centrum města Semarang byl impozantní.

Přejel jsem pár hodin autem z letiště do města, kde se vyrábí a nakládá většina teakového nábytku v Indonésii a pak dál na pobřeží, kde má jeden Holanďan svůj jachtařský klub. Dá se u něj pronajmout pokoj s koupelnou. Na rozdíl od hotelů je tu krásný výhled na moře. Já ho ale bohužel vídávám jen po cestě do práce brzy ráno a pak zase pozdě večer. Mám zajímavé sousedy, rodiny Gekonových a Čečakových. Gekon je velká a posvátná ještěrka a čečak je menší. Když se na člověka gekon ze stropu vykadí, prý bude mít štěstí. Mně se to zatím nestalo. Já jen poslouchám jejich skřeky a jsem jim vděčný za to, že chytají komáry.

Mám tu strašně špatný signál mobilního telefonu a teče tu jen studená voda, v noci chodí po pokoji žáby, které jsou naštěstí zticha, takže mi nevadí, ale je tu skvělý wifi internet. Anténa visí na palmě a u stolku s výhledem na moře je nejlepší signál.

Z pobřeží jezdím do několika manufaktur našich dodavatelů. Společně s architektem Tomášem Klancem a designéry  Marcelem a Evou Mochalovými jsme navrhli dvě kolekce teakového nábytku. Jednu inspirovanou starým koloniálním nábytkem z Indonésie a druhou moderní nebo lépe řečeno současnou. K tomu nakupujeme dobové repliky od Francouze Philipa, který vyrábí nábytek z mahagonu.

Snažím se tady zvýšit bezpečnost práce a přeorientovat naše výrobce na vyšší kvalitu a flexibilitu výroby. Doufám, že to by jim i nám mohlo pomoci při zdražení ropy, dopravy atd. Zatím jsou věci z Indonésie levné, protože je zde levná doprava, lidi pracují za minimální mzdy a nikdo moc nehledí na bezpečnost. Odběratelé ze západního světa tady naproti tomu spí v luxusních hotelech, dopřávají si prostitutky a maximální luxus. To, že lidi v jejich výrobě často nemají zaměstnaneckou smlouvu, pojištění a ochranné pomůcky, je jim jedno. Myslím, že u našich dodavatelů leccos změníme. Výrobky to trochu zdraží, ale ne fatálně. Když se trh změní, budeme umět reagovat.

Na fotkách je vidět, jak školíme naše dodavatele s rakouským výrobcem kování. Kování použijeme na asi dvacet procent sortimentu, ale jde i o inspiraci a o konfrontaci malých výrobců s fungujícím systémem a firmou, která se z malé kovárny stala za padesát let světovým výrobcem špičkové kvality. Na dalších fotkách neustále něco vysvětluji na poradách s pracovníky. Také jsme udělali něco jako "den díkuvzdání" Je to vlastně místní tradice, kdy nově založená firma děkuje Bohu za nové možnosti a vyprošuje si požehnání pro sebe i zaměstnance. Rozhodl jsem se "selamatan" s tradičním pohoštěním a výslužkou zorganizovat sám. Všechny překvapilo, že to organizuje cizinec. Místní náboženský náčelník se krásně arabsky pomodlil a já přidal pár slov česky a kolegyně Soňa to přeložila.

Vydali jsme se taky do několika center, kde se tradičně dělá batika. Ta byla údajně vynalezená v Indonésii a odtud  se šířila dál. Na látce se dekor vykryje voskem, nanášeným dutým perem nebo razítkem z mědi. Může se postupně vykrýt i několik vrstev a pak se vše postupně barví. Batik je velká škála od jednobarevných po vícebarevné. Od jednoduchých lidových vzorů po rafinované, které se smějí používat jen na sultánských dvorech. My máme vlastní kolekci batiky s unikátními vzory od Marcela a Evy. Naše batiky budou mít dokonce certifikaci Fairtrade. To znamená dost peněz pro pracující, likvidace odpadu a podpora místní nemocnice a rozvoj komunity.

Na jedné fotografii jsou vidět Woro z organizace pro Fair Trade a pani, která pro nás dělá batiky. Umí batikovat i dřevěné náramky, které připomínají kraslice. Další fotografie jsou z tkalcovny látek, kde necháváme ručně tkát sérii polštářů pro náš nábytek. Jeden tkalcovský stav máme v kontejneru na cestě do Čech společně s dalšími artefakty z Jávy. Máme i malou sbírku batik dle regionů. Ve skladu v Roztokách u Prahy z toho uděláme malou expozici.

Na dalších fotografiích je zachyceno, jak odléváme mosazné úchytky. Metoda jak před sto lety, ale pro archaické typy kování a úchytek zcela ideální. Navíc tak jednoduchá, že si slévárnu postavili v jedné odlehlé vesnici a ta tam živí velkou část obyvatel. Kluci, kteří vypadají jako teenageři mají ve skutečnosti přes dvacet let. Javánci jsou oproti nám malí a vypadají velmi mladě.

Další snímky jsou z dílny dědy Ledjara, který je vynikajícím výrobcem loutek wayang kulit. Dělají se z prosekávané kůže a hraje se s nimi většinou stínové divadlo zobrazující příběhy z Ramajány. To trvá celou noc. Pan Ledjar se specializuje na bajky o jelínku kančilovi (který převeze i tygra a slona a je velký kamarád proroka Sulejmána, o kterém často mluví, jindy zase radí králi Šalamounovi atd.), wayang revolusi, kde zpodobňuje indonéskou historii, a občas dělá pan Ledjar wayang pro katolické kostely na Vánoce a Velikonoce.

Navštívil jsem také místní Volkswagen klub, neboť jsem členem toho českého a vlastním dva VW T3 dodávky s pohonem 4x4. V Yogyakartě mě přijali s nadšením. Ukázali mi dva servisy a skvěle jsme si popovídali. Když jsem si chtěl půjčit nějaký VW do terénu, zjistilo se, že tyhle typy na Jávě nejsou a tak mě poslali do Suzuki klubu. Se dvěma terénními suzuki vyjíždíme do okolí Borobuduru. Hrajeme si trochu na přírodovědce a trochu na etnology. To znamená, že se stále bojíme hadů, štírů a velkých sršňů a taky kousajících opic. Dětem, které na nás většinou pokřikují "helou mistr" (i na Soňu), odpovídám několika javánskými slovy a architekt česky. V šoku jsou pak když zastavíme, já si sundám černé brýle a obligátně řeknu Assalam alaikum a začnu Soně diktovat otázky pro děti a ona jim je svou perfektní indonéštinou dává. Jakého největšího hada jste viděly? Znáte jelínka kančila? Umíte zpívat indonéskou hymnu? Čím se živí vaši rodiče? V co věříte? Víte co je Čeko? (Čechy...) Je to moc zajímavé a platí tu, jak se do lesa (pralesa) volá, tak se z něho ozývá. A tak nakonec všechny děti, islámské, katolické, buddhistické obdivují "naše" auta (Suzuki klub Yogyakarta - řidič Habil je muslim, řidič Yayak je katolík) a to jak je Soňa krásná a já hrozně velký (oproti Indonésanům rozhodně a asi taky tlustý.. ) a taky se na všechno vyptávají. Občas se zapojí do diskuze i jejich rodiče a občas se vynoří i nějaký místní náčelník, který houpavým krokem ve stylu řidiče náklaďáku JZD ve filmu Vesničko má středisková přejde kolem nás a na pozdrav odpovídá "Oh ja, walaikum salam."

Na den nezávislosti moderní Indonésie odlétáme s kolegou architektem domů. Soňa zůstává v Yogykartě, aby pokračovala ve svém studiu na místní univerzitě, sbírání podkladů pro doktorát a přípravě kolekce batiky dle našeho zadání. Za sebou necháváme sopky, nížiny, lesy, plantáže týku, Indonésany, kteří nikdy neřeknou ne. Děti jdou z měšity a vystavují se našemu objektivu. Cítím z nich až dojemnou hrdost, očekávání a naději. Snad bude Pán Bůh milostivý a tolerantní atmosféra země, kde se mísí tolik vlivů a náboženství vydrží dlouho. Přeji zelenému ostrovu šťastnou a klidnou budoucnost.

Jan Vyškovský, Manumade s.r.o.