JAN VYŠKOVSKÝ
Je majitelem a ředitelem společnosti Manumade s.r.o. Studoval design nábytku, věnoval se scénografii, tradičním řemeslům i zahradní architektuře. Více než deset let působí jako designér a architekt, pracoval v několika českých i zahraničních firmách specializujících se na výrobu a prodej nábytku. Patří k zakládajícím členům rozvojového a humanitárního sdružení Archa, které se již několik let věnuje projektům na podporu starých a nemocných lidí v Zakavkazsku.
Věnuješ se designu nábytku a interiérů. Co tě formovalo po profesní stránce?
Studoval jsem na odborných řemeslných školách, protože mě praxe a možnost vytvářet věci zajímaly víc než teorie. Snažil jsem se poznávat i různé disciplíny, abych si tak rozšířil obzory a byl schopný přemýšlet o tom, co dělám v širších souvislostech. Nejdříve jsem se věnoval scénografii, poté konstrukci nábytku a nakonec designu, snažil jsem se ale naučit také historickou tesařinu. Každá z těchto disciplín mě něčím obohatila a posunula dál. Například scénografie mi dala schopnost dívat se na efekt věcí, což je něco, co lidi zajímá i v běžném každodenním životě. Když třeba kupujete dárek manželce, chcete, aby se jí nejenom líbil, ale aby ji také ohromil. Aby pochopila, že jste jeho výběru věnoval energii a čas. Práce na konstrukci nábytku a možnost dělat historickou restaurátorskou práci mi zprostředkovaly zkušenost se dřevem v jeho různých podobách i s mnohými technikami, jak ho zpracovávat. Díky těmto zkušenostem tak dokážu navrhovat věci pro moderní průmyslovou výrobu,
komunikovat s řemeslníkem v Čechách nebo najít nový způsob využití přírodních materiálů v Indonésii, ze kterých pak pod rukama místních řemeslníků vznikají úžasné věci. A to mě na mém přístupu baví a těší – jít napříč disciplínami a kulturami. I proto jsem se rozhodl nepracovat ve velké firmě ani velkou firmu sám nevytvářet, ale místo toho založit ateliér, který je schopný vymyslet a vyrobit v podstatě cokoliv, co dává smysl. A smysl rozhodně nevidím v tom hledat co nejlevnější variantu. Smyl pro mě má hledat zajímavé materiály a vytvářet z nich krásné výrobky. A tak pracuji s neobvyklými materiály v Indonésii nebo jezdím do Arménie, kde se se těží nádherný sopečný kámen.
Jaké pracovní zkušenosti jsi během svého dosavadního života získal?
Po absolvování školy jsem několik měsíců legálně pracoval v New Yorku pro firmu, která vyráběla nábytek podle návrhu architektů. Každý den jsme tak řešili komplikované záležitosti, vyráběli věci ze zajímavých materiálů a společně s architekty vymýšleli, jaké další věci budeme vytvářet. Dostal jsem tehdy i nabídku, abych pracoval a zároveň studoval na univerzitě v Americe, ale přišlo 11. září a já jsem se rozhodl jet domů. Bylo to období nejistoty, kdy jsme nevěděli, co se děje ani jaký bude další vývoj.
Po návratu jsem spolupracoval se zahradními architekty. Zajímal mě nejenom interiérový design ale také design v rámci urbanismu. Byl jsem nadšený, že můžu získat novou zkušenost a vytvářet design určený pro veřejný prostor, který má toho nejnáročnějšího zákazníka. Různí lidé totiž používají tyto věci různými způsoby: děti na nich chtějí skákat, vandalové je ničí, bezdomovci je používají ke spánku a radnice chce, aby se tyto věci lidem líbily a dostalo se jí tak obdivu a chvály. Pracoval jsem ve skvělém kolektivu lidí, který vyhrával architektonické soutěže. Do dneška se například licenčně vyrábí moje lavičky, které jedna firma umístila na Strossmayerově náměstí v Praze a v Chrudimi.
V té době mě také oslovili moji přátelé, se kterými jsme založili neziskovou společnost Archinet. Ta se stala součástí Centra pro současné umění, který sídlí v areálu Pražského hradu. Společně s Centrem pro současné umění jsme realizovali mnoho projektů včetně výstav designu a spuštění architektonického portálu v době, kdy byl český internet teprve ve svých počátcích. Spolupracovali jsme také s australskými studenty, kteří v rámci ateliéru Virtuální Praha na základě našich podkladů navrhli architektonický koncept pro naše hlavní město. Dále jsme v rámci Veletrhu nábytku v Brně vytvořili expozici designu, kde se konfrontoval český design s tím nejlepším ze světa. Účastnila se toho i společnost Volvo, kterou nadchla myšlenka vystavovat české produkty společně se zahraničními a postavit vedle sebe nábytkový a automobilový design. Přišli jsme se spoustou inovativních věcí a dali podnět pro rozvoj dalších podobných iniciativ a platform.
Po této poměrně dlouhé zkušenosti se zahradní architekturou a urbanismem jsem se ale pak chtěl opět vrátit k nábytku, k navrhování interiérů a drobnějších produktů. Návrat k nábytkařině byl pro mě jakýmsi návratem domů, do světa, který mi přijde krásný a vzrušující a kde se cítím příjemně. Společně se svými přáteli jsem tak založil firmu, která se věnovala navrhování a vytváření interiérů na zakázku. V Karlíně jsme vybudovali velkou prodejnu, spustili internetový obchod a postavili továrnu na nábytek. Časem se ale naše cesty rozdělily. Mým společníkům totiž vyhovovalo více obchodovat než vyrábět, zatímco já jsem hlavně toužil po tom vytvořit si vlastní značku nábytku.
Jaké vlivy považuješ ve svém životě za zásadní?
Velmi mě ovlivnilo to, že jsem vyrůstal na venkově v rodině, která dokázala vytvořit přátelské a harmonické prostředí otevřené okolnímu světu. Silně na mě působilo především ryzí sociální cítění, které jsem vnímal u své maminky a babičky a v pozdějším věku pak u své manželky. Neustále jsem si tak uvědomoval, že ženy mají schopnost vidět svět kolem sebe s citem a láskou matek. K ženskému vnímání světa, citlivosti a schopnosti přirozeně navázat na tradice se ve své práci i myšlenkách stále vracím.
Stejně důležitý pro mě byl ale také vztah s muži v mém okolí, s mým tatínkem a dědečkem, od kterých jsem se učil, jak vytvářet různé věci, jak zacházet s materiály a nacházet kreativní řešení. Vyrůstal jsem za komunismu, kdy lidé byli nuceni vyrábět si mnoho věcí sami a museli se tak chtě nechtě seznámit s vlastnostmi materiálů a konstrukcí výrobků. V té době jsme hodně improvizovali, z autosoučástek se vyrábělo kuchyňské náčiní a z kuchyňského náčiní zase autosoučástky, které nebyly na trhu k mání. Tak jsem si osvojil schopnost hledat a nacházet alternativy a dívat se na věci z různých úhlů. Díky svému tatínkovi jsem také již od dětství poznával různé kouty Evropy a naučil jsem se tak vnímat věci kolem sebe kriticky. Tatínek mě vedl k tomu, abych nebyl jenom turista, který hltá atmosféru, protože je jiná a exotická, ale abych se cítil i v jiných zemích doma, dokázal se na ně podívat očima místních lidí a kriticky zhodnotil, jaké jsou tam možnosti a zároveň limity.
Tyto zkušenosti jsem zužitkoval i v době, kdy jsem zakládal společnost Manumade s.r.o..
Významnou roli v mém životě určitě hrála Vysočina jako kraj, kde se v mém dětství lidé ještě věnovali lidovým řemeslům. Jako dítě jsem tam mohl na vlastní oči pozorovat, jak vznikají krásné věci a zároveň vnímat, jaké mají mezi sebou lidé vztahy, jak si pomáhají či naopak nepomáhají. Díky tomu jsem si pak později zvolil i svou další cestu ať už se to týká vzdělání na uměleckoprůmyslové škole nebo mých současných obchodních a sociálních aktivit. „Normální“ svět a prostředí, které jsem zažil ve svém dětství, se nyní snažím zprostředkovat dnešním lidem právě i skrze svou práci.
Dalším pilířem mé práce je moje vzdělání. Do dnes velmi čerpám z poznatků, které jsem získal při studiu designu, scénografie a tradičních řemesel. během studia jsem měl možnost potkat úžasné lidi jako byl například architekt Vrána, který celý život tvořil pro velké továrny průmyslové věci, které ale měly vtip a hravost. Jeho přístup a kreativita mě velmi ovlivnily.
Kdy a proč jsi se začal zajímat o fair trade, spravedlivé obchodování?
Fair trade mě začal zajímat už v době, kdy jsem se svými přáteli vyráběl nábytek. Fair trade produkty jsme se snažili uvést na český trh. Naše firma byl první komerční subjekt v České republice, který prodával řemeslné produkty vyrobené v rámci fair trade projektů ve své prodejně. Marks and Spencer a Carrefour přišly se svým fair trade sortimentem do svých českých obchodů až později. Pro nás se ale jednalo o velice neúspěšný projekt, protože fair trade výrobky byly drahé a jejich design nebyl pro zákazníky dostatečně atraktivní. Dalším problémem bylo, že jsme zboží kupovali od českého dovozce, který ho získával v regionálním skladu v Německu. Tyto projekty nepochybně pomáhaly producentům v zemích třetího světa, pro našeho klienta ale postrádaly logiku, protože kvůli mnoha prostředníkům byla cena produktu na našem trhu velmi vysoká. To mě vedlo k tomu, abych začal fair trade věci sám produkovat v Indonésii nebo je nakupoval od přímého výrobce v
Holandsku. Rozhodl jsme se, že nábytkový sortiment společnosti Manumade doplním potravinami a doplňky, které mají certifikaci fair trade nebo budu spolupracoval se společnostmi, které jsou zapojené v podobných projektech. Nezajímá mě totiž tolik certifikace jako taková, ale spíše podstata věci. I proto se snažím přesvědčit se sám o tom, co tyto společnosti dělají a zda to dělají dobře. Proto jsem jel do Holandska, kde jsem si povídal s výrobci o jejich projektech, i proto sám vyrábím nábytek a doplňky v Indonésii. Díky těmto přímým zkušenostem jsem se utvrdil v tomu, že fair trade je skvělá vize, která nás může posunout dál. Zároveň jsem si ale také uvědomil, že nás ještě čeká spousta práce. My musíme pro tuto vizi nadchnout naše klienty a vybírat produkty, které jsou kvalitní a odpovídají spravedlivému způsobu obchodování. Producenti musí zase dodržovat všechna pravidla fair trade, snažit se o rozvoj a být se svou prací sami spokojení.
Čím bys chtěl přispět do rozvoje spravedlivého obchodování?
Chtěl bych k rozvoji fair trade přispět svým pohledem profesionála, který je schopný vybrat kvalitní věc a posoudit, zda její cena odpovídá kvalitě a vynaložené energii. Tím se liším od nadšence z neziskové organizace, který chce pomoci, a proto nabídne zájemci produkt horší kvality. Neziskové organizace, které často fair trade produkují, si mnohdy nedokáží uvědomit souvislosti mezi designem, materiálem a trvanlivostí produktu při jeho každodenním užívání. Do budoucnosti chci proto hledat cesty, jak vytvářet věci kvalitněji, jak je učinit dostupnější pro klienta i jak zlepšit logistiku, abychom méně zatežovali přírodu. Stále se dají hledat nové souvislosti a přístupy. A to je to, čím bych se chtěl zabývat. Chci fair trade zlepšit a přál bych si, aby moji klienti dali fair trade šanci stát se mainstreamem a ne undergroundem, jak je to nyní.
Fair trade úzce souvisí s kvalitou. A v dnešní době by kvalita neměla už být vnímána s tím, že je na výrobku logo Mercedesu nebo že je vyroben z kvalitního materiálu. Dneska se kvalitou myslí i kvalita života. A pokud si v Evropě chceme dopřát dobrou kvalitu života, tak bychom ji měli chtít i pro producenty z rozvojových zemí, protože tak je to spravedlivé a správné. A tady se oklikou dostáváme zpět k prvnímu pilíři mého podnikání, k ženskému vnímání světa. Povídání s mou babičkou stačí k tomu, abych pochopil, jak logický fair trade je. Moje babička zažila první republiku, kdy lidé usilovali o serióznost a spravedlivé jednání přirozeně. My chceme být seriózní firmou, a proto je pro nás fair trade logické řešení. Chceme se zapojit do fair trade, protože dává smysl. Rozhodně ne proto, že je to další nálepka nebo marketingová strategie, jak oklamat klienty. Pro nás je fair trade něco přirozeného, co chceme zdokonalovat a posouvat dál. Jsem přesvědčený o tom, že jako
profesionál v oblasti designu, interiéru a architektury mám čím přispět.
Fair trade je ale jen jednou z možností. Chceme se proto také věnovat prodeji produktů z chráněných dílen. I mnoho průmyslových výrobců, kteří nemají z různých důvodů šanci kvalifikovat se pro certifikaci fair trade, podporuje podobné projekty nebo nabízejí svým zaměstnancům speciální možnosti a zázemí. Spolupracuji proto i s těmito průmyslovými firmami, které se podle mě chovají fér i bez certifikace.
Alfou a omegou celého našeho konceptu a snažení ale je to, že se musí naše produkty klientům líbit. Vše to je o hledání vyváženosti. Jestliže chceme posouvat nějaké limity a rozšířit mantinely, ve kterých se pohybujeme, pak potřebujeme, aby se pro nás klienti rozhodli, aby uvěřili naši vizi a podpořili nás. To nás posune dál a umožní nám to vytvořit lepší prostředí pro výrobce ve třetím světě, budeme mít možnost pokračovat v určitých tradicích a tradičních způsobech výroby v Čechách a vytvořit dobré zázemí pro naše zaměstnance, protože ty jsou stěžejní částí našeho příběhu.
Mohl bys uvést konkrétní příklad toho, jak se projevuje tato orientace ve způsobu obchodování společnosti Manumade?
Indonéské výrobky jsou zatím levné, protože zdejší lidé jsou ochotni nebo lépe řečeno nuceni pracovat za minimální (a mnohdy i nižší než minimální) mzdu. To se týká především žen na vesnicích, které se kromě své každodenní práce v domácnosti snaží přispět do rozpočtu rodiny i prací mimo domov. Jejich vyjednávací pozice je příliš slabá na to, aby si mohly domluvit adekvátní mzdu. Náklady na výrobu jsou v Indonésii nižší také proto, že se v místních dílnách nedbá na bezpečnost práce ani ochranu životního prostředí – odpady z chemického barvení látek se vylívají do kanálů či řek, zbytky nábytkářských barev a lepidel se pálí a tak podobně. Zaměstnanci nepoužívají ochranné pomůcky, nemají zaměstnanecké smlouvy ani žádné pojištění. Přestože jsou ale ceny relativně nízké, indonéské výrobky nyní ztrácejí s přílivem levného čínského zboží konkurenceschopnost. Indonéské trhy tak například v posledních letech zaplavily importované batikové látky a to i přesto, že technika výroby
látek nanášením vosku a následným barvením má v Indonésii starobylou tradici. Domnívám se, že v této situaci je potřeba, aby se indonéští řemeslníci přeorientovali na vyšší kvalitu a flexibilitu výroby. Kvalitnější výrobky a schopnost inovace by jim mohly pomoci lépe čelit ekonomickým změnám jako je například zdražování paliv a dopravy. Usilujeme také o to, aby se v dílnách, se kterými spolupracujeme, zlepšila bezpečnost práce. Řemeslníci tak nyní používají při práci ochranné masky, chemické barvy a laky nahrazujeme přírodními barvivy, které nejsou škodlivé pro zdraví pracovníků ani pro životní prostředí. Výrobky tyto změny trochu zdraží, jsem ale přesvědčen, že v dlouhodobé perspektivě je to ta správná cesta.