Lala Mnejan vystudovala germanistiku a arménistiku na univerzitě v Jerevanu. Studiu arménského umění se věnovala ve studiu architekta Henrika Solokhyana v Jerevanu a v tkalcovské dílně Josephiny Hendrix v Maastrichtu. Působila jako výzkumný pracovník v Etnografickém muzeu v Jerevanu, designérka v památkovém ústavu a učitelka umění v různých školách v arménském hlavním městě a okolí. V nevládní organizaci Kenats Tun působí od jejího založení jako lektorka uměleckých řemesel. Zaměřuje se především na tkaní koberců, které představila na několika výstavách v Arménii a v zahraničí. Její umělecká díla jsou vystavena také v několika muzeích. Napsala učebnici o historii a výrobě arménských řemesel.
Z které části Arménie pocházíte?
Pocházím z malého města položeného asi 2000 metrů nad mořem. Když byla Arménie ještě součástí Sovětského svazu, mělo toto město třicet tisíc obyvatel, v současné době je to asi polovina. Kvůli válce s Ázerbájdžánem a turecké blokádě země byla zavřena většina továren ve městě, lidé ztratili práci, a proto odešli buď do hlavního města Jerevanu nebo do zahraničí, do Evropy či Ameriky. Nejvíce zdejších obyvatel ale emigrovalo do Ruska, kde se jim podařilo zbohatnout. Lidé z hor jsou většinou pracovití a nadaní na matematiku, takže se jim podařilo v cizině uspět. Následkem války a s ní související migrace bylo to, že je nyní město ve velmi špatném stavu, ulice jsou plné děr, že na nich ani nemohou projet auta. Ve válce s Azerbajdžánem naše země hodně ztratila a bude trvat dlouho než se zase postaví na nohy.
Co Vás přivedlo ke studiu a výuce tradičních arménských řemesel?
Už od malička jsem se ráda věnovala ručním pracem a kreslení, později jsem se naučila šít, plést a háčkovat. V malém městě ale nebyla možnost studia na žádné umělecké škole nebo škole, která by připravila studenty na další vzdělání. V dětství jsem se učila němčinu, a proto jsem se rozhodla studovat germanistiku. Domnívala jsem se, že by se mi pak němčina mohla v budoucnosti hodit v mém povolání. Odešla jsem tedy do Jerevanu, kde jsem na filologické fakultě studovala germanistiku a armenistiku. Můj předpoklad byl správný a znalost němčiny mi pak velmi pomohla při studiu arménských řemesel a tedy v mém povolání. V arménštině bylo vydáno mnoho knih o umění a lidových řemeslech, neexistovala ale bohužel žádná učebnice, podle které by se dala tato řemesla naučit. Všechny takové učebnice byly napsány v němčině. Chtěla jsem se tyto techniky naučit, abych mohla ve své zemi dělat to, co je s ní tradičně spojeno.V posledním ročníku vysoké školy jsem měla možnost seznámit se s ředitelem muzea v
Jerevanu, který uměl tkát kelimy a tuto techniku mě ve svém studiu také naučil. Dalším významným momentem byl pro mě pobyt v uměleckém studiu Antwerpách, kde jsem se dál vzdělávala, studovala knihy o Arménii a důkladně zkoumala staré arménské kelimy, abych pochopila techniku tkaní. Moje holandská učitelka považovala tuto techniku za tureckou či íránskou, ale tam kde se kelimy touto technikou vyráběly bylo původně arménské území. Než obsadilo Arménii v 15. století Turecko, byla země desetkrát větší než v současné době. Politika Turecka potlačovala menšiny, a tak byly původně arménské techniky tkaní kelimů ve světě známé jako techniky turecké. Nejdříve jsem se tedy naučila vše teoreticky a pak jsem si osvojila i samotnou techniku tkaní. V té době jsem si již byla jistá, že se chci tradičním technikám tkaní věnovat profesionálně i dál. To bylo po válce v roce 1996.
Jak byste charakterizovala arménskou kulturu?
Arménská kultura je silně zaměřená na člověka. Gotická architektura v člověku vyvolává pocit, že je velmi malý a Bůh je od něj daleko. Když jsme ale v arménském kostele, cítíme, že Bůh stojí vedle nás. To je základní rys celé arménské kultury. Mnoho míst v Arménii je spojeno s křesťanstvím, Arméni byli první na světě, kdo v roce 301 přijali křesťanství jako státní náboženství. V dobách Sovětského svazu byl propagován atheismus, což způsobilo mnohé ztráty v duchovním i kulturním životě země. Do kostela tenkrát chodilo velmi málo lidí, většinou staří lidé. Nicméně naše tradice vychází z něčeho, co bylo v arménské krvi ještě před příchodem křesťanství. Naše kultura, tradice a náboženství jsou velmi provázané už od nepaměti a je možné sledovat postupný vývoj a neustálou snahu zachovat harmonii.
V arménském umění a řemeslech je hodně silná křestanská symbolika. Jaký význam má tato symbolika pro Arménce?
V arménském umění se velmi často objevuje motiv kříže. Kříž má ale v Arménii zcela jinou symboliku než v v Evropě. Kříž v evropském chápání je nástrojem, na kterém Kristus trpěl. Proto je také Kristus zobrazován s krvácejícím tělem. Pro Armény je ale kříž symbolem znovuzrození. Kristus nám svým vlastním příkladem ukázal cestu. Když se vydáme touto cestou, budeme znovuzrozeni. Toto chápání se zrcadlí i v arménském kříži, který zdobí náhrobní kameny i pomníky. Většinou je uprostřed umístěn větší kříž a kolem něho malé kříže. Tento kvetoucí kříž by se dal přirovnat k semínku, ze kterého nejdříve vyraší kořeny a pak vyroste rostlina. I smrt přináší další život. Když kříž kvete, přináší plody. A tak je to také s Kristem. Když v něj věříme, dostame plody. I proto je v arménském symbolismu důležité granátové jablko, které je pro nás symbolem plodnosti nejenom tělesné ale také duševní a duchovní. Z venku je to jeden celistvý plod, v něm se ale ukrývá mnoho malých zrníček. Dalším častým
symbolem objevujícím se ve všech aspektech arménského života je strom života jako symbol plodnosti, systému správného života a správné životní cesty. Každý strom má kořeny, kmen, větve, listy a plody. Kolem něho je vzduch a voda, nahoře slunce a dole zem. Jedná se tak o celistvý systém, kde vše má své místo a všechno je navzájem propojeno. A tak je to také s člověkem, který je propojen s celým vesmírem. Pokud člověk chápe strom života jako systém, je schopen naplnit svou životní misi. Při hlubším studiu arménské kultury si uvědomíme, že tento životní postoj nevychází z náboženství ale přímo z arménské kultury. Kultura nás tak přivedla ke správnému řešení.
Proč jste se rozhodli s Vašim manželem založit organizaci Kenats Tun?
Po absolvování univerzity jsem učila na státní základní škole, pak se stala i její ředitelkou. Žáci zde mohli studovat i různé umělecké obory a ve vyšších ročnících si zvolit svou specializaci. V té době žádná taková škola v Arménii neexistovala. V rámci komplexu bylo několik škol, já jsem vedla uměleckou školu a organizovala různé vzdělávací umělecké programy i pro další školy v komplexu. Později jsem se ale rozhodla, že se osamostatním. Před válkou jsme s manželem založili občanské sdružení, jehož cílem bylo vytvořit komunitu lidí, kteří by bydleli v tradičně postavených moderních domech. Prodali jsme náš krásný byt, od státu získali pozemek a začali stavět. Pak ale přišla válka a blokáda, čtyři roky jsme měli proud jen dvě tři hodiny denně, nemohli jsme si topit, svítili jsme jen svíčkami, neměli jsme k dispozici žádné dopravní prostředky. Naštěstí jsou ale už tyto hrozné roky za námi. Projekt jsme byli nuceni ukončit a pak už v něm nemohli dál pokračovat. Po válce totiž přišla inflace
a na výstavbu domů už nebyly žádné peníze. V roce 1997 jsme se proto rozhodli založit organizi Kenats Tun, což v překladu znamená Dům života. V této organizaci se zabýváme rozvojem člověka po všech stránkách, to je duševní, tělesné a intelektuální, a podporujeme zachování arménských tradic. Domníváme se, že pokud lidé neznají své tradice, nemohou se stát opravdovými občany tohoto světa. Člověk musí začít pracovat sám na sobě, pak na rodině, národu a státu, aby nakonec mohl změnit celý svět a přispět k tomu, aby vládl na zemi mír. To je naše filozofie a snažíme se dělat vše proto, abychom tyto myšlenky rozšířili dál.
Na jaké aktivity se organizace Kenats Tun zaměřuje?
Děláme přednášky o arménské kultuře, tradicích a historii. Můj manžel Vano se věnoval studiu staré arménské filozofie a prohluboval své znalosti arménských tradic a kultury. Nyní vede klub, kde se snaží své znalosti předat dalším lidem. Každý týden se zde schází několik desítek lidí, kteří se zajímají o svůj duševní a duchovní rozvoj. Věříme, že Bůh dal každému člověku semínko a když se naučíme toto semínko rozvíjet, pak můžeme splnit svou misi na tomto světě. V tomto klubu se tedy snažíme pomáhat lidem objevit v sobě toto semínko a rozvíjet ho. Diskutujeme nad různými tématy, čteme a zamýšlíme se nad armenskými texty a snažíme se najít řešení otázek týkajících se existence člověka a toho, jak by se měl člověk rozvíjet po všech stránkách, duševní, duchovní a fyzické. Když člověk rozvíjí pouze tělo, má svaly, ale nerozvíjí kulturu. Když člověk rozvíjí jen ducha, neprochází žádným duševním rozvojem a nemůže uvažovat o ostatních lidech a o svém prostředí. Stejně tak ani není správné, když se
zaměříme pouze na rozvoj duše, ale jsme slabí v myšlení. Všechny tyto tři aspekty by měly být v rovnováze a harmonii. Vano tedy ukazuje lidem cestu, jak se duchovně rozvíjet. Na různých aspektech kultury, na tradicích, pohádkách, rčeních i arménské kuchyni a kobercích Vano lidem názorně ukazuje tuto filozofii a lidé se pak můžou sami rozhodnout, jestli ji přijmou za svou či nikoliv. Je to jako když nalijeme vodu do hrníčku, tak se můžeme napít. Když ji ale nalijeme na zem, napít se nemůžeme. Když nám tedy někdo ukáže cestu, máme možnost udělat správnou volbu.
Stěžejní aktivitou organizace Kenats Tun je výuka arménských řemesel. Můžete nám tuto činnost více přiblížit?
Pořádáme výukové hodiny, kde se děti učí zvládnout základy řemeslných technik. Pracují s papírem a dřevem, učí se šít a vyšívat, tkát kelimy, vyrábět malé suvenýry a rozumět symbolům tak, aby pak mohly tyto znalosti rozvíjet, až budou starší. Děláme tuto práci zadarmo a ve svém volném čase. Dvakrát se nám podařilo získat grant, ale jinak většinu aktivit platíme z vlastních zdrojů, protože na tento druh aktivit se v Arménii hledá finanční podpora velmi těžko. Snažíme se proto uživit svou rodinu a zároveň vydělat peníze na to, abychom mohli zaplatit pronájem domu v Jerevanu, ve kterém probíhají přednášky, výstavy a výuka řemesel.
V roce 1999 jsme dostali grant na deset měsíců na společnou výuku skupiny handicapovaných a zdravých dětí. Učili jsme je tkát, malovat, vyrábět keramiku, řezat kámen a dělat speciální arménskou krajku, kterou dříve uměly všechny arménské ženy. Na závěr jsme uspořádali velkou výstavu všech prací v jedné z předních arménských galerií. To pro nás bylo něco výjimečného, protože podobné výstavy se v této galerii obvykle nekonají. To nás hodně povzbudilo. Díky této práci jsme si také ještě více uvědomili, že handicapovaní lidé potřebují naši pomoc. A nejenom handicapované děti ale také jejich rodiče, kteří tráví většinu času doma se svými dětmi a nemohou si tak najít žádnou práci. Výuky řemesel se proto zúčastnili i rodiče postižených dětí, kteří tím dostali možnost vyrábět doma řemeslné věci a trošku si tak přivydělat. Sice si tak nemohou vydělat mnoho peněz, ale i to málo je lepší než nic. Zkusili jsme pak tyto řemeslné výrobky prodat v Německu i v ostatních zemích, kde jsme pořádali výstavy,
a nabídnout je dalším organizacích v Arménii. Část výdělku dostanou samotní výrobci, část slouží k dalšímu nákupu materiálu pro naše řemeslné dílny.
V čem vidíte důležitost své práce?
Kultura je způsob myšlení, ve kterém vidíme krásu a který se proto snažíme ochraňovat a předávat dalším generacím. Řemesla dávají vzniknout krásným věcem a je skvělé, když jsme schopni udělat řemeslné výrobky moderně a používat je v dnešním životě, který se díky přemíře techniky stává šedým. Kultura a lidová řemesla dělají podle mě život barevným a pestrým. Kromě toho je ruční práce také potěšením pro duši a přináší člověku radost z toho, že si něco dokázal sám vytvořit. Obzvláště pro postižené lidi je manuální aktivita velmi důležitá, protože když pracují ruce, tak pracuje také mozek. Handicapovaní lidé toto velmi potřebují. To vše dává naší práci smysl.
V době, kdy se stala Arménie součástí Sovětského svazu, byla už tato země rozlohou malá. Když národ ztratí své teritorium, přijde také o mnoho ze svých tradic a kultury. A pokud se toto stane formou genocidy, je situace ještě mnohem horší. Lidé se stanou uprchlíky, přijdou o všechno, zůstane jim jen děravé oblečení, které mají na sobě. V sovětské Arménii bylo ničeno a utlačováno téměř vše, co nějak souviselo s arménskými tradicemi a historií. Cílem bylo zbavit se všeho starého a vytvořit nový život. Až v posledních letech se to změnilo. V jiné situaci byli ale například arménští uprchlíci, kteří našli nový domov v Sýrii a Libanonu. Tito lidé tam přišli ve velmi špatném stavu, nemocní a bez majetku. Po deseti dvaceti letech však vytvořili velké arménské komunity a protože měli šikovné ruce a mnoho dobrých nápadů, jak vydělat peníze, tak založili umělecké ateliéry. Obyvatele těchto zemí se tak nakonec mnoho nového naučili. V sovětské Arménii jsme naproti tomu všechno ztratili. Bohužel
zmizely i tradice a rukodělné techniky, které byly do té doby rozšířené po celé Arménii. Zůstalo jen to, co se dalo průmyslově vyrábět jako například tkaní koberců v továrnách. V 80. letech se také díky Perestrojce začali lidé znovu o tradice a lidové řemeslo zajímat. Umělecké školy začaly nabízet výuku lidových řemesel. Přesto se ale obroda tradic neobejde bez podpory státu, který ovšem zatím není v tomto ohledu schopen příliš přispět. Náš stát ztratil velmi mnoho během blokády a konfliktu s Ázerbájdžánem. Na konfliktu ale byla jedna věc pozitivní, pokud se to tak dá vůbec říci. Lidé si uvědomili, že není pouze sovětský folklór ale také arménský folklór. Když byli Arménci zabiti v konfliktu s Ázerbájdžánem, lidé pochopili, že národní kultura je důležitá a že je třeba hlásit se ke svému národu a kultuře. V Arménii pak vzniklo mnoho neziskových organizací jako je Kenats Tun. Tyto organizace jsou ale většinou slabé, protože nemají skoro žádné finanční
zázemí a podporu. Podpora od státu je jako kapka v moři. Domníváme se, že naše kultura si zaslouží větší podporu a pevně doufáme, že v budoucnosti se nám podaří najít zdroje, jak naše aktivity financovat.
Jaké plány máte do budoucnosti?
V současné době financujeme chod naší organizace z toho, co sami vyděláme, občas dostaneme příspěvek od našich přátel v zahraničí. V budoucnosti bychom chtěli naše aktivity dál rozvíjet a rozšiřovat a k tomu potřebujeme vydělat více peněz. Když budeme mít více finačních prostředků, budeme moci poskytnout vzdělání více lidem, vydávat knihy o arménské kultuře, porádat výstavy a věnovat se i dalším aktivitám na podporu arménského řemesla. Našim snem je založit školu, kde se bude kromě klasického vzdělání věnovat pozornost také rozvoji tradic a řemesel. Nejdříve bude ale potřeba vzdělat samotné učitele. Proto nyní hledáme spolupracovníky, kteří jsou specialisty ve svém oboru a tento druh práce by je těšil. Věříme, že vzdělání je základem pro změnu.
Více informací na www.ktun.org
Fotografie z řemeslné dílny v Plzni